škvírkou

dusím se tady v mlze vonící tebou bez tebe chladné

domov z domu byl když prsty tvé našly mé zbyl tu jenom vlas

co tě napadne, když řekne se láska?

co život? budoucnost? kde stojí si v tom všem radost, štěstí? a co naděj?

napadáš mě ty však já tě ne

a možná je to tak dobře ale možná třeba ne

nesnáším všechna možná možná a nejistý jsem si v nejistotě

nerad nevím, radši bych lupou podíval se na tvé myšlenky a jen v tichu obdivoval

je jedno, jaké jsou a o kom jsou stejně přineslo by mi to klid

a býti v nich byl by krásný benefit však představa tak nekonečně lehkomyslná

zdál se mi sen.

byli jsme spolu na druhém břehu vltavy, procházeli jsme se. sluníčko svítilo, vítr nefoukal. mělas mikinu, já tričko. koukali jsme spolu na lodě, na lidi, na auta, na tramvaje, na mraky, na ptáky, na domy, na sluníčko, na sebe.

povídali jsme si. ne nijak souvisle, spíš jsme jeden před druhým trousili myšlenky a nechávali je toho druhého sbírat a hrát si. hráli jsme si. smáli se, smála ses. zuby se ti leskly víc než polárka na letní noční obloze, paprsky slunce zvýrazňovaly barvu tvé duhovky. zorničky roztažené i přes hodně světla jsme měli oba.

psali nám kamarádi, oběma. volali. měli jsme plány, ale nakonec jsme se stali plány sobě samými. nic jiného nebylo. kamarády jsme ignorovali, telefony vypli.

došli jsme do mého bytu v karlíně, který neexistuje. bílé zdi, měkce hnědé parkety. v obýváku na škrabadle ležela kočka, ty ses k ní rozběhla.

byla noc, najednou. televize hrála, ani jeden jsme jí nezapli. nešla vypnout.

vytáhli jsme ji ze zásuvky, ale stále hrála. normálně se takových věcí bojím, ale bylas tam, byla tam zrzavá kočka, růžové víno, na stole voněla večeře. nebál jsem se.

u stolu jsme ze sebe nespustili oči – tedy ty ses koukala ještě na kočku na svém klíně –, ale jinak jsme oční spojení nepřerušili.

šli jsme spát. bylo mi dobře, s tebou je mi vždycky dobře.
i můj mozek to ví.

zdál se mi o tobě sen.

/morek/ zuby své vnoří ti do morku kosti a nikdy nepustí

/ne živé/ tiše dere se v spánek tolik hluboký živé i co ne

/čelisti/ či lze v temnu tom čelisti opomenout spě necítit nic

( /po tom/ zbytky v hlíně jen tělo k nepoznání— však zuby v něm stále )

les utichl. teď přes mlhu dál neprojdu byl jsem ta víla

les dutě hučí a zas otvor v mé duši větší být zdá se

útržky mysli v temnu skončí stejně tak jako my všichni

usínají tiše listy beze světla—snad neusnou navždy

devátý úder nebe tmavé a tiché v duši se stmívá

všechno se klaní když noc prvně vydechne před něžným tichem